Nejkrásnější citáty
Důležitý bod životní moudrosti je správný poměr, jak věnujeme svou pozornost přítomnosti i budoucnosti, aby nám jedna nepokazila druhou. Mnozí žijí příliš v přítomnosti - lehkomyslní; jiní příliš v budoucnosti: úzkostliví a starostliví. Málokdo udrží pravou míru. Ti, kdo se svými snahami a nadějemi žijí jenom v budoucnosti, kdo se stále dívají dopředu a pospíchají za budoucími věcmi, které jim mají přinést pravé štěstí, ale přitom zanedbávají a neužívají přítomnosti, jsou jako ti oslové v Itálii, kteří se popohánějí tím, že se na jejich hlavu připevní hůlka a na tu otýpka sena - vidí ji stále před sebou a doufají, že jí dosáhnou. Podvádějí se sami o celý svůj život, neboť žijí stále jenom ad interim, tzn. prozatímně - až zemřou.
Tedy místo abychom se ustavičně a výhradně zabývali plány a starostmi o budoucnost, nebo abychom se oddávali touze po minulosti, nezapomínejme, že jenom přítomnost je reálná a skutečná, kdežto budoucnost dopadne skoro vždycky jinak, než myslíme, ano i minulost byla jiná ... Jenom přítomnost je pravá a skutečná: je to reálně naplněná doba a náš život leží jenom v ní. Proto ji přijímejme vždy radostně, proto užívejme uvědoměle každou snesitelnou a přímých nepříjemností a bolestí zbavenou hodinu jako takovou, to je nekalme si ji zachmuřenými obličeji pro pokažené naděje v minulosti nebo pro obavy z budoucnosti. (Arthur Schopenhauer)
Myslím, že bychom bez obav mohli věřit mnohem víc, než věříme. Mohli bychom se natolik zříci starostlivosti o sebe, nakolik ji svědomitě projevujeme všude jinde. Příroda je ochotna přizpůsobit se právě tak naší slabosti jako naší síle. Neodbytná úzkost a napětí má u někoho povahu takřka nevyléčitelné choroby. Jsme už takoví, že přeháníme důležitost každé své činnosti, a přece: co všechno jsme ještě nevykonali! Anebo: co kdybychom onemocněli? Jsme neustále ve střehu odhodláni nežít ve víře, kdybychom se bez ní mohli obejít; celý dlouhý den se máme na pozoru, večer pak neochotně odříkáme modlitbu a hroužíme se do nejistot. A tak nás cosi neúprosně nutí žít životem, který velebíme, a v němž cokoli odmítáme změnit. Toto je jediná cesta, říkáme; ale je tolik cest, kolik paprsků můžeme vésti z jednoho středu. (Henry David Thoreau)
Ano, sestáváme ze stejných prvků Mendělejevovy soustavy jako celý vesmír, všechny atomy uhlíku našeho těla byly kdysi hvězdami a pak rostlinami, mnoho genů a proteinů svého těla sdílíme s motýly, stromy a ptáky; ve všech buňkách svého těla jsme osídleni spřátelenými bakteriemi. Jsme jedné krve s celým životem na Zemi. (Marek Orko Vácha)
Tedy místo abychom se ustavičně a výhradně zabývali plány a starostmi o budoucnost, nebo abychom se oddávali touze po minulosti, nezapomínejme, že jenom přítomnost je reálná a skutečná, kdežto budoucnost dopadne skoro vždycky jinak, než myslíme, ano i minulost byla jiná ... Jenom přítomnost je pravá a skutečná: je to reálně naplněná doba a náš život leží jenom v ní. Proto ji přijímejme vždy radostně, proto užívejme uvědoměle každou snesitelnou a přímých nepříjemností a bolestí zbavenou hodinu jako takovou, to je nekalme si ji zachmuřenými obličeji pro pokažené naděje v minulosti nebo pro obavy z budoucnosti. (Arthur Schopenhauer)
Myslím, že bychom bez obav mohli věřit mnohem víc, než věříme. Mohli bychom se natolik zříci starostlivosti o sebe, nakolik ji svědomitě projevujeme všude jinde. Příroda je ochotna přizpůsobit se právě tak naší slabosti jako naší síle. Neodbytná úzkost a napětí má u někoho povahu takřka nevyléčitelné choroby. Jsme už takoví, že přeháníme důležitost každé své činnosti, a přece: co všechno jsme ještě nevykonali! Anebo: co kdybychom onemocněli? Jsme neustále ve střehu odhodláni nežít ve víře, kdybychom se bez ní mohli obejít; celý dlouhý den se máme na pozoru, večer pak neochotně odříkáme modlitbu a hroužíme se do nejistot. A tak nás cosi neúprosně nutí žít životem, který velebíme, a v němž cokoli odmítáme změnit. Toto je jediná cesta, říkáme; ale je tolik cest, kolik paprsků můžeme vésti z jednoho středu. (Henry David Thoreau)
Ano, sestáváme ze stejných prvků Mendělejevovy soustavy jako celý vesmír, všechny atomy uhlíku našeho těla byly kdysi hvězdami a pak rostlinami, mnoho genů a proteinů svého těla sdílíme s motýly, stromy a ptáky; ve všech buňkách svého těla jsme osídleni spřátelenými bakteriemi. Jsme jedné krve s celým životem na Zemi. (Marek Orko Vácha)